Henoteismus

Henoteismus, ze starořeckého heis theos „jeden bůh“, je ve filozofii náboženství označení pro dvě formy uctívání božstva, stojící mezi polyteismem a monoteismem. V první formě nazývané též kathenoteismus (z kath hena theon „jeden bůh v dané chvíli“) je jedno vybrané božstvo v daném okamžiku uctíváno jako nejvyšší a často získává i atributy ostatních božstev. Podle druhé nazývané také monolatrie je uctíváno jedno božstvo, aniž by byla odmítnuta existence jiných božstev.^[1][2]

Termín henoteismus byl poprvé užit Friedrichem Schellingem ve smyslu „poměrně primitivního monoteismu“ a zpopularizován Maxem Müllerem, který ho užíval jako zaměnitelný s pojmem kathenoteismus. V Mullerově pojetí je henoteismus dočasné uctívání vybraného božstva v polyteistickém kontextu jako exkluzivního nositele veškerých možných vlastností, či „zvláštní forma polyteismu, v které je každý bůh čas od času skutečným Božstvím, nejvyšším a absolutním, který není limitován mocí ostatních bohů. Henk Versnel henoteismus definuje jako „výsadní uctívání jednoho boha, který je považován za jedinečného a nadřazeného, přičemž ostatní bohové nejsou znevažováni, ani odmítnuti, a dostává se jim uctívání kdykoliv to rituál vyžaduje”, a domnívá se, že může být jak trvalý, tak dočasný.^[3][4] Pozdější autoři preferovali pojem monolatrie. Henoteismu se podobá pluriformní monotheismus, víra v nezávislá božstva, která jsou všechna projevem jediné božské podstaty.^[2]

Jako henoteismus ve třetím uvedeném smyslu je chápáno například uctívání Jahveho ve starověkém judaismu. Pojem kathenoteismus byl Mullerem používán pro védské náboženství.^[1] Dále byl henoteismus spojován například s náboženstvím Babylonie a Egypta, nebo antickými mysterijními náboženstvími.^[2][5]